1/32 Spitfire Mk.I (Early) - Kotare

Legendární Supermarine Type 300 "Spitfire" je bezpochyby jedním z nejslavnějších a možná i nejkrásnějších letadel všech dob. Prototyp s motorem Rolls-Royce Merlin "C" o výkonu 990 koní, který vznikal od roku 1934 pod vedením šéfkonstruktéra společnosti Supermarine Aviation Works Reginalda Mitchella, Josepha Smithe a "Alfa" Faddyho, poprvé vzlétl 5. března 1936. Okamžitě bylo zřejmé, že jde o něco výjimečného, a počátkem června 1936 byla zadána první výrobní objednávka na 310 letadel. Četná zpoždění u společnosti Supermarine a mnoha z přibližně 150 subdodavatelů zajistila, že první sériový Spitfire byl dokončen až v polovině května 1938 a poslední letoun z objednávky byl dodán až v září 1939.
 
Rané sériové Spitfiry Mk.I v řadě sériových čísel K9#### a L10### (dokončené mezi květnem 1938 a zářím 1939) byly zpočátku poháněny motorem Rolls-Royce Merlin II o výkonu 1030 k a měly dvoulistou vrtuli s pevným sklonem, 8 kulometů Browning ráže .303", trojité výtokové výstupní trysky výfukových plynů, vysoký nezakrytovaný anténní stožár a zadní část trupu zdobenou zvýšenými nýty pro snadnější stavbu. Hlavní roviny a přední část trupu byly pro lepší výkony zapuštěny do nýtů a tmeleny a broušeny do hladka. V průběhu výroby byla zavedena řada vylepšení, z nichž většina byla nakonec dodatečně instalována na dřívější letouny, mezi něž patřilo vyhřívání kanónů, motor Rolls-Royce Merlin III, třílistá dvoulistá vrtule DeHavilland, výfukové potrubí zjednodušené konstrukce, vyšší kapotáž vrchlíku pro lepší výhled, pancéřové sklo čelního skla a ochranný plát nad horní palivovou nádrží, což si vyžádalo mírné zkrácení krytů motoru.
 
V polovině výroby letounů Mk.Ia s výrobními čísly N3#### a P9#### (dokončených mezi zářím 1939 a dubnem 1940) byl zaveden vylepšený pákový "dvoupolohový" zámek dveří kokpitu, reflektorový zaměřovač, zúžený anténní sloupek, regulátor napětí umístěný za opěrkou hlavy pilota a vrtule DeHavilland s konstantními otáčkami. Vybrané letouny dostaly vrtuli Rotol RX5/1 s konstantními otáčkami a dočasnou instalaci VKV vysílačky TR.1133, která nevyžadovala externí anténní vedení.
 
V pozdějších sériích Mk.Ia v řadě sériových čísel R6####, R7### a X4### (dokončených mezi květnem 1940 a dubnem 1941) a AR2## (od července 1941 do ledna 1942) byly zavedeny vrtule DeHavilland s konstantní rychlostí a pancéřové desky za pilotním sedadlem a opěrkou hlavy (které byly dodatečně instalovány na letouny z dřívější výroby), stejně jako zatahování podvozku poháněné motorem. Byly zavedeny další postupné změny, jako například kompozitová "plastová" sedačka, nehořlavá přepážka, přepracované "zvýšené nýtované" přístupové dveře k rádiu, světla pro udržování stanice v potahu palivové nádrže, opětovná instalace VKV vysílačky TR.1133 a došlo k odstranění ukazatele horní palivové nádrže, manometru tlaku paliva, kohoutu pro zalévání a přední padákové světlice. Některé Mk.I byly vyzbrojeny dvěma 20mm kanóny Hispano a byly označeny jako Spitfire Mk.Ib (v té době byl letoun vyzbrojený 8 kanóny přeznačen na Mk.Ia). Kanóny se ukázaly být natolik nespolehlivé, že Mk.Ib byly koncem roku 1940 staženy ze služby, dokud nedošlo k jejich vylepšení. Před ukončením výroby v roce 1948 bylo na Spitfiru provedeno mnoho vylepšení motoru, draku a výzbroje, do té doby bylo vyrobeno přes 22 000 kusů ve dvou desítkách variant, z nichž nejvýznamnější byly Mk.I o výkonu 1030 k, Mk.V o výkonu 1470 k, Mk.IX o výkonu 1720 k, Mk.XIV o výkonu 2035 k, fotoprůzkumný Mk.XI a námořní Seafire Mk.III.